Udává počet druhů jevu označeného subst., s nímž se spojuje. Tvoří se většinou od základů ↗číslovek základních a mají formu adj. tvrdých (šesterý) n. měkkých (dvojí). Vedle těchto forem složených fungují i starší formy jmenné (troje hrušky, patera okna), které mají skloňování smíšené. D.č. zahrnují číslovky určité (dvojí, trojí, … dvacaterý, … sterý, … tisícerý, …), číslovky neurčité (několikerý, tolikerý, …) a číslovky úplnostní (obojí). Užívá se jich jak ve spojení s ↗subst. počitatelnými (dvojí lahve), včetně ↗pluralií tantum (trojí dveře – dubové, bukové, smrkové; pateré kalhoty – džíny, tepláky, šusťáky, manšestráky, lacláky), tak se ↗subst. nepočitatelnými: (a) látkovými (dvojí mouka – hladká a hrubá; trojí víno – červené, růžové, bílé), (b) abstrakty (dvojí víra – citová, rozumová), (c) hromadnými (trojí uhlí – koks, hnědé, černé). D.č. mají ve všech tvarech tvary shodné s ↗číslovkami souborovými.

Poněvadž o rozlišení druhu hovoříme až při existenci nejméně dvou jednotek, začíná řada d.č. až číslovkou dvojí. Nerozlišenost druhu naopak může označovat číslovka jeden (Je několikerá nenávist, ale láska je jedna). U číslovek označujících vyšší počet druhový význam ustupuje významu prostého počtu ve smyslu číslovek základních: tisíceré díky neznamená tisíc různých druhů díků, nýbrž mnoho díků ve smyslu neurčitého vysokého počtu. Také u abstrakt lze použít d.č. ve významu základních číslovek: několikeré volání o pomoc neznamená, že se volalo několikerým způsobem, nýbrž že volání bylo několik. Viz také ↗číslovka.